Španělská barokní hudba je dodnes ve střední a východní Evropě realizována velmi málo. Svůj vrchol zaznamenala v melodramaticko-operních formách tzv. zarzuel. Typické barokní zarzuely (tento termín použil poprvé Calderón de la Barca v díle El golfo de las sirenas / Záliv sirén z roku 1657) byly psány převážně na mytologická témata s písněmi, áriemi a tanci, což platí i o zarzuele Ópera escénica deducída de la guerra de los gigantes od skladatele Sebastiána Duróna (1660–1716). Válka obrů, jak můžeme volně její název přeložit, byla zkomponována na anonymní libreto a měla premiéru v Madridu pravděpodobně roku 1701 u příležitosti oznámení svatby Filipa V. Španělského a Marie Luisy Gabriely ze Savoy.
Účinkují:
Fama, Palante – Marta Infante (Španělsko) / Immortalidad, Minerva – Helena Hozová / Silencio, Hercules – Michaela Šrůmová / Tiempo, Jupiter – Vojtěch Pelka
Taneční role: Romana Konrádová / Klára Svobodová / Lucie Holánková
Kostýmy: Christopher Vinz / Asistent kostýmů: Markéta Štormová / Výroba kostýmů, garderoba: Jana Doubnerová / Umělecký maskér: Eva Nyklíčková / Scénografie: Václav Krajc, Jiří Bláha / Světelný design: Prokop Vondruška / Inspice: Eduardo García Salas / Titulky: Štěpánka García
Orchestr Musica Florea
Sbor Collegium Floreum
Dirigent, hudební nastudování: Marek Štryncl
Režie a choreografie: Andrea Miltnerová
O díle:
Scénická opera, napsaná na objednávku hraběte ze Salvatierry, měla premiéru pravděpodobně v Madridu u příležitosti oznámení svatby Filipa V. Španělského a Marie Luisy Gabriely Savojské v roce 1701, tedy v roce, kdy vypukla Válka o španělské dědictví (1701–1714). Čerpá z antické mytologie: jejím námětem je vítězný boj bohů proti obrům, kteří chtějí dobýt Olymp. Ve skutečnosti je však alegorií napjaté politické situace v tehdejší Evropě po vymření španělské větve Habsburků a čtyři postavy v opeře, Palante/Pallas – vůdce obrů, Jupiter, Minerva i Herkules symbolizují skutečné čelné osobnosti evropských zemí:
Herkules, šampion bohů, symbolizuje krále Filipa V.; Jupiter, král bohů, symbolizuje francouzského krále Ludvíka XIV., dědečka Filipa V.; Minerva, hrdinka příběhu, představuje královnu Marii Luisu Savojskou, manželku Filipa V. a Palante, vůdce obrů, arcivévodu Karla Rakouského.
Toto dílo je považováno za jednu z posledních skutečně španělských oper, tedy typ hudebně dramatického díla komponovaného na principu střídání nápěvů a kupletů, před nástupem nového italského operního stylu recitativů a árií, které Sebastián Durón uvedl ve svých pozdějších inscenacích. Jeho rytmická složitost je paradigmatická. Objevuje se v ní pouze jeden recitativ („A teď, když se let zastavil“), který zpívá Jupiter, stejně jako malá árie (související se smrtí Palanta: „Běda, jaká rána z krutého čela“) a dva menuety („Nyní ano, ano“ a „Jak dnes nemá být trofejí“); to nám ukazuje jeho silnou španělskou charakteristiku spolu s jeho začínající znalostí italských postupů recitativu a árie a také francouzského stylu menuetu, který pravděpodobně začlenil do díla jako přihlédnutí k francouzskému původu Filipa V.
Krátká synopse:
Scénická opera se odehrává uprostřed mnoha hudebních alegorií. Po úvodu Slávy, Času, Nesmrtelnosti a Ticha, z nichž každý posuzuje své zásluhy o to, kdo je hoden zpívat chválu na svatbě Minervy a Jupitera, svolává Palante/Pallas, král obrů, své poddané, aby jim oznámil, že hodlá dobýt Olymp. Jupiter, který se o této situaci dozví, zavolá Minervu a dá jí najevo, že jeho moc je větší než moc obrů. Minerva boha napomíná a radí mu, aby v boji počítal s Herkulem. Jupiter Herkulovi nedůvěřuje, protože není božské podstaty, ale na Minervin návrh ho povolá na Olymp. Herkula, který cítí potřebu demonstrovat svou moc, zpráva o zradě obrů rozzuří a zformuje vojsko bohů.
Začíná válka mezi bohy a obry; Minerva i Jupiter se začnou bát, ale nakonec Minerva, která Jupitera povzbuzuje, pomůže bohům porazit vojsko obrů, kteří uprchnou. Minerva vyhledá Pallase a podaří se jí ho zabít kopím. Oslava triumfu nad obry ověnčí Minervu, která si z pocty za to, že zabila Pallase, změní jméno na Pallas.
V jednom dějství a šesti scénách tak Durón pojednává o nástupnické válce s četnými hudebními alegoriemi, ačkoli ve skutečnosti dílo vzniklo na oslavu vyhlášení sňatku krále Felipeho V. s Marií Luisou Gabrielou de Saboya, jak uvádějí prameny. Role Minervy skutečně odkazuje na Marii Luisu de Saboya a z pochvalných slov lze vytušit, že La Fama opěvuje krásu a další přednosti Melissy, což je zkrácenina jména María Luisa.
Postavy a hlasy:
Palante – soprán
Jupiter – soprán
Minerva – soprán
Herkules – soprán
Dále v úvodu opery čtyři hlasy interpretují čtyři alegorie: Slávu, Čas, Nesmrtelnost a Ticho. Již v samotné opeře jsou obří sbory provedeny dvěma soprány, altem a tenorem, v souladu s typickým prováděním španělské hudby té doby.
